Dvě tváře lidskosti

Uprchlíci zprava, zleva, tak se i já přidám se svým pohledem. Vidím ve veřejné diskusi dva nepřijatelné extrémy a jen málo rozumných hlasů někde mezi tím.

Opakovaně se dostávám do ostrých diskusních sporů s lidmi, kteří tvrdí, že hájí hodnoty moderní Evropské civilizace, ale přitom jejich představa boje znamená tyto hodnoty popřít. Projevuje se například horlivým doporučováním střílet neozbrojené lidi, kteří páchají hrdelní zločin překročení státní hranice. Nebo jsou tu přání je alespoň nechávat na pospas mořským vlnám. Zvrácenější jedinci se dokonce ze smrti utopením či udušením v kamionu vysloveně radují.

Cizinec zkrátka není našinec. Zásadní výdobytky staletí boje za ideje humanismu a osvícenství, na kterých stojí to, čemu říkáme západní civilizace, jako je úcta k životu či presumpce neviny, jdou ve vztahu k imigrantům stranou. Prý to tak musí být, protože „oni“ neuznávají naše hodnoty, takže nezbývá, než je recipročně přestat uznávat taky. Až krize pomine a zlí nájezdníci budou na hlavu poraženi, pak se zase ke vší kultuře a normálnímu životu budeme moct vrátit.

Průměrně bystrému člověku by mělo být jasné, že pokud by proběhl tento scénář, žádné „vrátit se zpátky“ nebude. Jak se asi do normálního života vrátí voják, co dle rozkazu střežil hranice tím, že střílel do rodin s dětmi, které válka nebo bída v jejich zemi dohnala k divokému rozhodnutí vydat se přes půl světa do neznáma za lepším? Nebo námořník, co ve jménu ochrany svých břehů viděl topící se lidi, ale měl morální povinnost jim nepomoct, kterou statečně splnil? A pokud jsou mezi námi lidé, co by to zvládli v pohodě a bez výčitek, tak těch se snad bojím ještě víc. A má snad někdo ze čtenářů pocit, že silové zákony, které stát za jásotu davů zavedl na „dočasnou ochranu v době krize“, by potom někdo ochotně zrušil? Náš svět by zkrátka byl někde jinde a nemyslím si, že by se nám výsledek líbil.

To byl pohled na jednu (odvrácenou) tvář lidskosti. Kdo ještě nepřestal znechuceně číst v domnění, že jde o další sluníčkovou agitku, si přijde na své vzápětí. A naopak ti, kteří si se mnou do teď notovali, se možná brzy naštvou.

Já totiž výše zmíněné lidi v podstatě chápu. Tváří v tváři falešné solidaritě a multikulturnímu šílenství pod taktovkou Evropské Unie je totiž těžké zachovat si chladnou hlavu a nepodléhat panice.

Prý se máme kolektivně stydět, že lidé na cestě k nám umírají na moři. Prý se musíme o všechny postarat. Už žádní ilegální imigranti, to je rasismus a diskriminace, nýbrž správně „ti s mnoha právy a málo povinnostmi“, kterým se musíme postarat o ubytování, o stravu, o kapesné a o zábavu, a navrch ještě řádně respektovat jejich odlišnou víru a zvyky a prokazovat tomu náležitou úctu.

Jakmile se objeví hlasitější pochyby, spolehlivě brzy následuje nějaká srdceryvná fotka, která má za úkol „měnit svět“. Mediální diskurs se stočí jiným, žádoucím směrem a zase je chvíli ticho. Mezitím nekontrolovatelně přicházejí další imigranti, o které je potřeba se postarat. Německo to prý jen letos bude stát 10 miliard eur, to je dobrá čtvrtina našeho státního rozpočtu.

Z našich medií slyšíme, že postarat se o pár tisíc nově schválenými kvótami přidělených imigrantů, je jako nic, a že mají xenofobní Češi držet hubu a krok. Stále ani náznak nějaké změny, nějakého řešení. Jen rezignované přijetí faktu, že uprchlíků bude stále víc a víc, a že je potřeba se starat. A kdo se ozývá proti, toho patří zavřt za šíření nenávisti. Takže už aby se člověk zase bál, co napíše na internet, jestli tím náhodou neurazí mocipány a nepřijde si pro něj policie.

To je tedy druhá (odvrácená) tvář evropské lidskosti. Té falešné. Najít mezi oběma extrémy rozumné hlasy mi přijde čím dál tím těžší.

Já osobně bych chtěl jednou žít ve světě, kde si může volně cestovat kdo chce, kam chce. Ale zároveň ve světě, kde na konci cesty nebude čekat otevřená státní náruč a nevyčerpatelný polštář pohodlných sociálních dávek. To dnes nemáme, proto nelze jednostranně rezignovat na fakt, že tento systém může při omezeném množství přispívajících daňových poplatníků uživit jen omezený počet příjemců a nikoliv celý třetí svět, kde se lidé mají hůř než my a zcela přirozeně se chtějí mít líp.

Nemůžeme imigranty střílet, přihlížet, když se topí, a slavit zprávy o jejich smrti, to bychom už sami nebyli lidé, ale nemůžeme se ani o všechny úslužně postarat a zařídit jim lepší život.