Vlastně už v ní jednou nohou jsme. Poslední dobou skoro nemine den, abychom se nedozvěděli, co nového se vláda chystá zakázat a zregulovat, moc úředníků roste a lidé si to bez řečí nechávají líbit.
Jedním z posledních výstřelků našich politiků jsou falešné identity pro kontrolory. Privilegovaná skupina tak nyní bude moct své hony na podnikatele provádět v utajení. Prý kvůli jejich ochraně, aby jim nekalé živly neubližovaly. Místo aby se politici zamysleli, proč u nás rozumné dohlížení na dodržování pravidel hry zdegenerovalo v urputnou snahu odhalit co nejvíce „pachatelů“ a rozdat co nejvíce pokut, dělají naopak všechno pro to, aby úřednickou mašinérii dál posílili.
A to je jen malý kamínek do mozaiky, jejíž dílky vedle sebe politická reprezentace ANO, ČSSD a KDU-ČSL pokládá stále vzrůstajícím tempem. Opoziční strany vzdorují jen na oko, když přijde na věc, nemají ODS a TOP 09 problém podpořit nasazení novodobé PSVB do ulic (a vymlouvat se, že jim nic jiného nezbývá). No a pak tu máme KSČM, která vesele přepisuje historii a snaží se všem namluvit, jak za nich bylo 40 let dobře. S ohledem na volební preference zmiňovaných stran se zdá, že jsme v pasti, ze které není úniku.
Potíž je v tom, že drtivá většina lidí se o politiku buďto vůbec nezajímá, rezignovali na jakoukoliv snahu o změnu, případně jim současné utahování šroubů dokonce vyhovuje, což naznačují preference komunistů a Babiše, které se hrozivě blíží nadpoloviční většině v budoucím parlamentu. Přestože socialismus vždycky a všude dopadl dřív nebo později špatně, z nějakého důvodu pořád stačí slíbit, že tentokrát to určitě fungovat bude. To předtím totiž nebyl ten správný systém, zatímco když to teď vezmeme do rukou my…
A tak se vesele vydávají nové příkazy a zákazy, vznikají nové byrokratické povinnosti, zakládají se registry všeho možného, vymýšlejí se nové dotační programy, na novou agendu pro agendu se najímají tisíce nových úředníků a aby to všechno bylo z čeho zaplatit, tak se hlavně se ztrpčuje život těm, kteří jsou ještě schopní vyprodukovat nějaké hodnoty, které by šlo zdanit. Co jednou stát schvátí, to už nenavrátí, takže nelze moc doufat, že by jednou přijatá regulace byla v budoucnu zase zrušena. Zdravý rozum a kritické myšlení se vytrácí, represivní pravomoci naopak posilují, aby si lid obecný příliš nevyskakoval.
Velmi poučná, i když dost depresivní četba je Atlasova vzpoura. Skoro se nechce věřit, že byla napsána v roce 1957 a ne dnes. O to smutnější je, že si z ní nikdo nepoučil, a opět bez obav svěřujeme své životy do rukou banditů, kterým jde o moc a myslí to smrtelně vážně. Zatím jsme od nějaké dystopické budoucnosti pořád ještě daleko, ale to byli protagonisté románu Ayn Rand na začátku objemné knihy také. Podstatou je represe správně dávkovat a prodat tak, aby občané měli pocit, že je to pro jejich dobro. A ignorovat, pomluvit nebo zesměšnit všechny dosud samostatně uvažující kritiky. Dnešní technologové moci toto umění ovládají dokonale.
Podařilo se navíc rozšířit blud, že „kdyby mohly volby něco změnit, už by je dávno zakázali“. Cenou za apatii vůči politice však je, že nám budou vládnout zlí lidé – to předpověděl Platón a rovněž se nemýlil. Máme na to, to na podzim změnit?
