Bezstarostný život za peníze druhých

„Socialistům vždycky dojdou peníze ostatních lidí,“ řekla kdysi Margaret Thatcherová, jedna z největších politických osobností 20. století. To jim však nebrání to neustále zkoušet.

Potíž je, že než k tomu dojde, tak se jejich sliby jeví jako krásná pohádka. Všechno je možné, všechno je dostupné, všechno je ZDARMA. Kdo by odolal? Zatímco v Sovětském svazu a Číně umírali místní hladem, na západě se intelektuálové rozplývali, jaký mají komunistické státy skvělý růst a zcela vážně predikovali zánik kapitalismu, který bude převálcován socialistickým zázrakem. Nepoučení z historie nedávno stejně chválili Venezuelu, stát, který se v létě rozložil před očima. A zítra to budou dělat zase někde jinde.

Podobně je na tom EU. Zatímco si její vůdci v Bruselu malují růžovou budoucnost, ve které bude sjednocená Evropa největší politická a hospodářská velmoc světa, jejich výplod se zmítá v chronických problémech, z nichž masová migrace z muslimských zemí je ten nejmenší. Relativní chudší jižní státy především trápí katastrofální nezaměstnanost mladých lidí, která se běžně pohybuje kolem 25% a někde stoupá i přes 50%.

Kromě tisíců regulací a všelijakých euronesmyslů je to především důsledek společné měny. Když nemůžete zahraničí konkurovat technologickým pokrokem a infrastrukturou, máte možnost nabídnout nižší náklady pro zahraniční subjekty, které umožníte tím, že se budete snažit udržovat relativně nízký směnný kurz. To přesně dělá Čína a ve spojení s nízkou cenou práce válcuje levným exportem západní trhy. O totéž se snaží naše centrální banka svými devizovými intervencemi na podporu našich vývozců. Jenže země jižní Evropy to udělat nemůžou, protože jsou odkázáni na jednotný kurz Eura určovaný ECB z Frankfurtu. Sílu Eura určuje průměr - Německu to pomáhá, jižní státy to stahuje ke dnu. Ještě by jim mohlo pomoci uvolňování regulací a snižování daní. Ale to jim EU rovněž neumožňuje. Naopak Brusel chrlí normu za normou závratným tempem a nutí členské státy je neustále „transponovat“ do své legislativy.

Zároveň si však správný euročlověk vždycky ví rady. Způsobuje přemíra našich opatření nějaké problémy? Nevadí, vymyslíme další. Čím víc problémy způsobené EU, tím více EU je potřeba na jejich řešení. To dá přeci rozum ne? Nejnovějším výsledkem je samozřejmě geniální nápad, jak palčivou nezaměstnatelnost mladých Evropanů vyřešit:

„Všichni lidé do 25 let mají do čtyř měsíců od ukončení formálního vzdělávání nebo od okamžiku, kdy se stali nezaměstnanými, získat kvalitní pracovní nabídku, nabídku dalšího vzdělávání, učňovské místo nebo stáž.“ Týden.cz

Přemýšlivému člověku, kterému je jasné, že bez práce nejsou koláče (ani práce), bude jistě vrtat hlavou, jak by něco takového mohlo fungovat. Důležitější však je, že jiní hýkají blahem. Dokud jich bude dost, má systém všechno, co potřebuje k životu, aby mohl se zataženými záclonkami předstírat, že kočár pořád jede kupředu.

A jak by to tedy mohlo fungovat? Nejspíš se zřídí operační dotační program, který bude firmám nabízet peníze, když kohokoliv mladého zaměstnají. Cože? Kde se vezmou peníze na ten program? Ále… Však oni ti bohatí určitě něco vymyslí, jak to celé ufinancovat. A my pak znovu natáhneme ruku, protože potřebných bude vždycky dost a nás baví páchat dobro.

Dlouho jsem se nedostal k tomu přečíst Atlasovu vzpouru. Věděl jsem o ní, věděl jsem, že bude skvělá, ale zvládl jsem to až nedávno. Ta kniha není jen dobrá, je dokonalá. Ayn Randová ji napsala v roce 1957, ale když jí čtete, zdá se, jako kdyby šlo o kroniku dneška. Zatím ještě nejsme za úplnou hranou, přes kterou přepadne tamní společnost. Ale pokud se nebudeme chtít poučit, tak se to brzy stane.

„Jdi a utrhni si svou práci ze stromu, na kterém podle tebe roste.“
- Hank Rearden -