Volno, či nevolno?

Plošnou povinost vodítek pro psy v Praze považuji za špatné řešení. Navrhuji alternativu, která bude odpovědí na problémy, které lidi trápí, ale zároveň nevnucuje všem jedno univerzální opatření.

I dnes se budu držet tématu „psí vyhlášky“ v Praze, tak jako včera a předevčírem. Včera odpoledne mi volala paní zastupitelka Michková, které byl adresován můj úvodní email, posléze převedený do podoby článku. Vedli jsme spolu přátelský, možná až hodinový rozhovor.

Pochopil jsem díky němu lépe motivaci, která mnohé lidi vede k přesvědčení, že navrhovaná vyhláška je nutná a potřebná. Že prý totiž v současné době není žádný právní nástroj, jak se může člověk domoct svého práva pohybovat se venku, aniž by jeho samotného, jeho dítě nebo jeho vlastního psa, neohrožoval jiný volně pobíhající pes, kterého majitel nezvládá a ani zvládat nechce, je arogantní či vulgární a ani na případnou výzvu přivolaných strážníků nereaguje s výmluvou, že není žádný předpis, který by mu cokoliv ukládal.

Rozumím těmto pohnutkám. Nemám sice za celý život takovou negativní zkušenost, ale zase věřím, že se stávají. Lidí i psů je v Praze zkrátka hodně. Také nechci žít v anarchii, kde platí pouze právo silnějšího a člověk se spravedlnosti domůže teprve ve chvíli, kdy se stane neštěstí, které už pak nejde vrátit. Existuje nicméně výklad, že již podle stávající legislativy je možné situaci řešit – psa je ve smyslu trestního práva možné považovat za zbraň a zbraň je strážník MP oprávněn odebrat (viz pojednání v druhé polovině tohoto článku).

Přesto jsem ochoten bavit se o takové podobě vyhlášky, která by výše uvedené řešila, ale zároveň ponechávala prostor osobní odpovědnosti a nenutila mě poutat mého psa na vodítko kvůli nicotné pravděpodobnosti, že se jednou něco možná může stát. Když pominu fakt, že se mi ve vypjaté situaci může vyškubnout z ruky, nebo vyvléct z obojku, takže 100% ochranu okolí stejně nikdy nezaručím, tak je to hlavně o lidském přístupu. Blíží-li se kolemjdoucí, samozřejmě svého psa volám k sobě – už proto, že chráním jeho samotného (co kdyby se dotyčný cítil ohrožen, mého psa chtěl v zájmu své ochrany nakopnout nebo třeba rovnou zastřelit?), totéž když je v dohledu cizí pes (mohl by toho mého pokousat, raději tedy počkám, až co řekne majitel). Ale proč mám někde uprostřed městské zeleně, kde jsem v tu chvíli zcela sám, řešit, že i tady na mě může z křoví vyskočit strážník a dát mi pokutu, protože je něco napevno a necitlivě napsáno ve vyhlášce?

Věcně souhlasila i paní Michková. Pojďme vést diskusi, jak pohyb psů řeší. Pokud se objeví lepší nápad, jak podmínky nastavit, je možné se o něm bavit. Zde je tedy můj návrh klíčové pasáže případné pražské „psí vyhlášky“:

Držitel je povinen:

• zamezit vstupu psa do kašen, fontán a okrasných nádrží, prostranství dětských hřišť a pískovišť, sportovních hřišť, hřišť pro seniory, květinových záhonů a dalších veřejných prostranství specifikovaných v příloze č. 1 této vyhlášky.
• vést psa na vodítku na cyklostezkách, v bezprostředním okolí stanic metra a dalších veřejných prostranstvích specifikovaných v příloze č. 2 této vyhlášky.
• v ostatních případech vhodným prostředkem (slovním povelem či fyzickým prostředkem – vodítko, náhubek) zajistit, aby pohybem jeho psa nebyla omezena či ohrožena práva ostatních uživatelů veřejného prostoru (zejm. kolemjdoucí osoby a cizí psi).

Tento návrh dávám k dispozici k veřejné kritice a velmi rád si připomínky poslechnu. Rád ho budu dál upravovat do použitelnější podoby. Chci jen zachovat základní myšlenku – majitel musí zajistit, že jeho pes nikoho neohrozí, ale nemusí k tomu povinně použít vodítko, když to není zapotřebí.

Někdo snad bude namítat, že nikdy nevím, co se stane a co můj pes provede. To je pravda. Také ale nikdy nevím, zda když vyrazím na procházku, tak mě cestou z chodníku nesmete auto, nebo na mě v lese nespadne podemletý strom. Nechtělo by to také ošetřit nějakou vyhláškou? Kdyby to přeci zachránilo jeden život…