Dopis Adrianě Krnáčové

Iniciativa proti psí vyhlášce přináší celou řadu podnětů. Dnes zveřejňuji email primátorce od pana Veselého, samozřejmě s jeho laskavým souhlasem.  

Tento text ke mě doputoval spolu s emailem vyjádřujícím podporu. Ve veřejných diskusích bývají hlasy pro i proti, v mé soukromé elektronické komunikaci naprosto převažují souhlasné a děkovné zprávy. A to - což mě nesmírně těší - včetně spontánních ohlasů od cizích lidí, kteří nejsou mí straniční kolegové ze Svobodných.

Jedním z takových ohlasů je i následující text pana Veselého, který zveřejňuji tak, jak ke mě doputoval, jen s drobnými gramatickými opravami:

Paní primátorko,

včera jsem se z jednoho blogu a dnes ze serveru Lidovky.cz dozvěděl o připravovaném nařízení o pohybu psů v Praze pouze na vodítku (mimo určená místa).  S připravovanou vyhláškou nesouhlasím. Svůj nesouhlas jsem vyjádřil již v minulosti, kdy v minulém volebním období chtěla prosadit podobnou vyhlášku radní MČ Praha 4 paní Bc. Lucie Michková. S ní jsem tehdy vedl e-mailovou diskuzi, nabídl jsem jí procházku se mnou a mým psem, aby viděla, že vychovaný pes bez vodítka není na obtíž nikomu. K tomu nedošlo.

Víte, je mi víc jak šedesát a od kočárku žiji se psy. Moc dlouho jsem s nimi jen žil v domácnosti, protože moje matka psy chovala, služební plemena velmi úspěšně cvičila a později chovaná tzv. společenská plemena měla vždy perfektně vychovaná. Byla mezinárodní rozhodčí exteriéru psů a koncem šedesátých let se stala na mezinárodní výstavě na dnešním Výstavišti v Holešovicích takováto příhoda: celý den se pohybovala za svými povinnostmi po celé výstavě a její greyhoundka s ní bez vodítka či košíku mezi všemi těmi psy. Na závěr šla na, myslím, že to byla lávka nad kašnou, vyhlašovat onu kontroverzní kategorii „vítěz výstavy“ a svou fenu odložila přede dveřmi. Z vyhlašování odešla jinudy a ani si neuvědomila, že Kita (tak se jí říkalo) není s ní. Po nějakém čase se na celé Výstaviště v rozhlase ozvalo: „Paní magistra Veselá má svého psa u rozhlasové kabiny“. Kita tam ležela, nevšímala si nikoho a s nikým nechtěla jít.

Daleko dříve se stalo toto – na „velké nákupy“ jsme museli chodit do obchodu ve vjezdu do Thomayerovy nemocnice. Po pár stech metrech jsem spadl z koloběžky (byl jsem v předškolním věku) a zadřel si škváru do kolene. Matka položila tašky i s penězi na zem, odložila k nim naši kolii s povelem „zůstaň a hlídej“ a vrátila se mi ošetřit koleno domů. Pes si nikoho nevšiml, a pokud by někdo chtěl vzít tašky, zakročil by. Fotografie z mého soužití se psy, hlavně v mém dětství, jsou volně přístupné na mém Facebooku.

V roce 1992 uhynul matčin poslední pes z těch, kteří žili většinou ve smečkách (myslím tím, že jich doma bylo víc) a pořídili jsme dalšího z italských chrtíků. Jenže sotva jsme ho přivezli, stala se matka špatně pohyblivá a výchovy mimo domov jsem se ujal já. Rychle a ještě ve štěněčím věku mohl chodit po ulicích bez vodítka. Věděl, že nesmí z chodníku bez povelu (na každém obrubníku se zastavil), znal, že k lidem, a hlavně dětem, se nechodí. Byl zcela zvyklý chodit mezi lidmi, aniž by si někoho všiml a psa si nanejvýš očichal. Jednou mě však potkali na sídlišti strážníci tehdy vzniklé Městské policie a do ruky mi dali letáček s tehdejší vyhláškou NVP o tom, že pes nesmí volně pobíhat a to dokonce ani ve společných prostorách nájemních domů. To mě na nějaký čas otrávilo a přestal jsem se psem chodit ven. Matka už chodit mohla a po první vycházce přišla celá rozzářená, jak jsem Uliho vychoval. Později, když ležela v nemocnici, chodil pes se mnou i do práce – ze Lhotky na nám. I.P.Pavlova zcela volně. Měl totiž jeden nedostatek ve výchově – jelikož matka byla důchodkyně, nebyl zvyklý být sám doma a já sloužil čtyřiadvacítky, tehdy už, na operačním středisku HZS hl. m. Prahy.

Když on odešel do psího nebe, věděl jsem, že chci pokračovat v soužití s italskými chrtíky a pořídil si nového. Zkušenosti s výchovou toho předešlého jsem ještě umocnil, takže chodí volně, nevšímá si lidí ani dětí a pokud se rodiče zeptají, zda si ho dítě může pohladit, otráveně se pohladit nechá. Nesmí, a docela se mu to i daří, chodit ke psům na vodítcích. Není to proto, jak si mnozí majitelé těch psů myslí, že bych se bál o něj. Je to proto, že nemám rád, pokud k němu, když musel být na vodítku, přiběhl jiný pes a vodítkem mě omotávali. Ještě horší je když jsou oba na vodítcích. K volně se pohybujícím psům smí. Když jsem u vztahů k jiným psům – ani pes na druhém chodníku, který ho zajímá, není důvodem jít bez povelu přes ulici, stejně jako když začnu přecházet já a nedám mu povel.

Nevím, zda jste někdy slyšela: „chová se jako utržený ze řetězu“. Přesně tak se budou chovat někteří psi zvyklí (třeba díky Vaší vyhlášce) jen na vodítko, pokud se dostanou mimo dosah vodítka. Proč mě, a ostatní majitele vychovaných psů, chcete hodit do jednoho pytle s těmi, kteří své psy dostatečně nevychovali a kteří na své psi na ulici ani nedohlížejí? Potkávám mnoho lidí se psem, kteří se věnují hlavně svému telefonu nebo jiné činnosti, a kde je a co dělá jejich pes ani nevědí. Jak jsem napsal, na chování svého pejska se stoprocentně mohu spolehnout, přesto ho musím mít stále na očích a již umím předvídat, kdy je lepší povelem preventivně zasáhnout.

Teď o víkendu jste šla v čele průvodu Prague Pride, který vznikl jako protest proti homofobii. Od Vás jsem žádné vyjádření k imigrantům z islámských zemí nezaznamenal, leč za politicky korektní je považováno odsuzovat strach z těchto přistěhovalců (tiskem létá několik názvů). Protikladem se ve své politické funkci se stavíte za to, aby ti, co se bojí psů, dostali vyhláškou za pravdu. Po městě se nepohybují jen nevychovaní psi. Zaznamenávám mnoho nevychovanců z řad obyvatel a to např. hlavně opilců, vandalů a v neposlední řadě i cyklistů na chodnících. Na všechna tato chování zákony, které by jim měli zabránit, existují, a přece se s takovým chováním setkáváme stále. Takže Vy chcete další vyhlášku, která bude jen bič na ty, které náhodou potká při venčení psa bez vodítka naštvaný strážník MP. Pokud jsem u těch strážníků – už mnohokrát jsem strážníka potkal v ulici s desítkami aut zaparkovanými tak, že porušují zákon 361/2000, a vůbec ho to nevzrušovalo. Šel klidně dál. Řekněte mi, v kolika případech strážník upozorní na chodník zablokovaný porostem visícím či prorůstajícím před plot? Asi nikdy, když po dešti někde musím chodit v předklonu, abych neměl všechnu vodu z větve, které se omylem dotknu, za krkem.

Škoda, zrovna Vás jsem jako jedinou z Vašeho hnutí volil do zastupitelstva. Já v připravované vyhlášce vidím návrat před rok 1989. Proč? Údajně máme demokracii, ale já a můj pes se chováme tak abychom nezasahovali do práv jiných, a stejně nás chcete omezovat a dát za pravdu těm, co trpí strachem.

Ivan Veselý

Pokud jste vydrželi s pozorností a dočetli až sem do konce, nabízím ještě odkaz na komentář Ondřeje Féra:

http://zpravy.tiscali.cz/od-zakazu-volneho-pohybu-psu-k-novodobe-risi-usmevavych-bonzaku-254881