Notoricky známé je úsloví "turecké hospodářství" používané pro situace, kdy to skutečně nefunguje. Nově bychom možná měli zkusit zavést pojem "turecké spojenectví" nebo "turecká zahraniční politika".
„Je to spojenec, tak s ním nesmíte třást, ani kdyby to chtěl. Asterix mi to řekl.“
To jsem na úvod drobet parafrázoval gala Obelixe poté, co byl instruován, že s bratránkem z Británie si nemůže jen tak „potřást“ (rukou). U dobráckého komiksového siláka je jeho prostoduchost zdrojem mnoha legračních situací. Současné dění na Blízkém východě už však tak zábavné není.
Komentátor Lidových novin Jan Macháček říká, že „Turecko je náš SPOJENEC“, což ho v očích autora zjevně zbavuje odpovědnosti za jeho činy a nás práva ty činy kritizovat. Kdo to nechápe, měl by jít na vojnu „kde se lidé také naučí elementární loajalitě“.
To bylo před pár dny, pomalu už týdny, kdy Turecko diskutabilním způsobem sestřelilo Ruský letoun SU-24, údajně během narušení výsostného vzdušného prostoru. Nezvládl jsem pak sledovat příval (dez)informací a dešifrovat, jak přesně to bylo. Že je však krajně podezřelé, zda bylo opravdu nutné sáhnout k takto zásadnímu kroku ve chvíli, kdy v sousední zemi probíhá válka proti náboženským fanatikům.
Samozřejmě to vždy půjde nějak vysvětlit tak, aby z toho Putinovo Rusko vyšlo jako zločinec a Turecko jako dobrý spojenec. Ostatně mě překvapilo, že po masakru v Paříži najednou byla Francie ochotná začít s Putinem jednat na společném postupu, a říkal jsem si, co na to řeknou ti, kteří se nás poslední dva roky snažili přesvědčit, že všechno zlo pochází z Kremlu. Navíc už dávno vím, že celá řada politiků, včetně těch prozápadně orientovaných pravicových, vykládá Turecko jako hráz před islamizací Evropu a tudíž stát, který je třeba si hýčkat a předcházet.
Asi je logické, že dneska nikdo nevystupuje proti Tureckému kontingentu, který se, zřejmě dle mezinárodního práva ilegálně, pohybuje po území Iráku. Vysvětlení, že je Turecko nuceno dělat pořádek v okolí svých hranic, když to nezvládnou sousední státy samy, by sice mohlo obstát, ale ne tehdy, když ho z úst vypouštějí titíž lidé, co v minulosti opakovaně kritizovali Rusko a vinili ho z neo-imperialismu. Logicky tak nezbývá než se zakopat v pozicích, mluvit o neotřesitelném spojenectví a z toho plynoucích závazcích, a označit oponenty za Kremloboty.
Když si musela „připustit realitu“ švédská vicepremiérka a uznat, že Švédsko nápor imigrantů v takovém počtu prostě nezvládne, tak u toho chudák plakala. Co asi budou dělat zuřiví obhájci Turecka, pokud realita jednou dostihne je? A vlastně nás všechny, protože Turecko vskutku je náš alianční spojenec v NATO a z toho skutečně plynou možné vojenské závazky, pokud se prezidentu Erdoganovi podaří vmanévrovat se úspěšně do nějaké války.
Přitom být přítel (spojenec) přeci neznamená, že se spolu s ním loajálně vrhnu střemhlav do propasti, ale že ho včas upozorním, že dělá hloupost. Proč si to naši představitelé neuvědomují a proč opět pokračují v prohlubování příkopu mezi „elitou“ a „obyčejnými lidmi“?
Co by na to řekl Obelix?
„Ti Evropani jsou ale blázni!“
