Civilizovaný svět v poslední době vede několik velkých válek – například proti drogám, proti terorismu nebo proti chudobě. Ve všech se mu zatím daří poměrně žalostně.
Počet uživatelů drog se nesnížil, boj s narkomafiemi spotřeboval nepředstavitelné sumy peněz a mnohde místo zklidnění životů spořádaných občanů přišel naopak nárůst kriminality – například v Mexiku, kde se oběti drogových kartelů počítají na tisíce. Naopak země, které od represí alespoň trochu upustily, hlásí jak pokles trestné činnosti, tak pokles závislých osob – například Portugalsko nebo americký stát Colorado.
Od 11. září 2001 je Západ ve válce s islámským terorismem. Jakkoliv souhlasím, že není možné extremisty neřešit vůbec, tak s odstupem skoro patnácti let je nutné konstatovat, že situace „na frontě“ je katastrofální. Sice se podařilo s přehledem vyhrát konvenční bojové operace proti armádám Afghánistánu, Iráku a Libye, ale bojůvky muslimských teroristů existují vesele dál a neváhají útočit znovu a znovu. „Osvobozené“ země jsou sice formálně demokratické, ale jejich vlády jsou slabé a neovládají zdaleka celé své území. Libye je totálně rozvrácená a ještě hůř je na tom Sýrie, další země, kam byla nepromyšleně exportována demokracie. K tomu všemu je nutné připočíst existenci Islámského státu a migraci z Blízkého východu a Afriky do Evropy apokalyptických rozměrů.
Nakonec tu máme úporné snahy zabránit chudobě, zejména v zemích tzv. třetího světa. Odehrálo se mnoho charitativních koncertů, vybrala se spousta prostředků a distribuovalo se množství humanitární pomoci. Mnohde víc uškodila, než pomohla. Ambicióznější z nás vymýšlejí vzletné plány na redistribuci světového bohatství. Sem tam se podaří pomocí nových zákonů někomu sebrat, ale opatření mají málokdy kýžený efekt a peníze většinou nedorazí tam, kam bylo plánováno.
Daly by se najít další podobné příklady, namátkou boje ekologů za lepší klima, jejichž výsledkem je mýcení Indonéské džungle kvůli oleji do legislativně zvýhodněných biopaliv (článek z roku 2006!).
Přes tristní výsledky jsou války proti tomu či onomu denním chlebem politiků. Nepřítel, proti kterému je možné obrátit zájem a hněv lidu a odvrátit tak zájem o vlastní osobu, je vždy vítaným artiklem. Mnozí světoví státníci, pokud tedy sami nebyli jedním ze jmen na seznamu, proto jistě zajásali, když se dozvěděli o vypuknutí kauzy „Panama Papers“. Boháči převádějící peníze do daňových rájů, mimo dosah tuzemských finančních úřadů? To je přeci téma jako hrom! Vnější nepřítel nalezen.
Náš premiér Bohuslav Sobotka neváhal, a ihned proti daňovým rájům vyhlásil tažení. Další evropští politici budou jistě následovat. A pokud za pár dní nevypukne zase nějaká další, ještě zajímavější kauza, tak se třeba dočkáme i společného evropského postupu proti těm slavným daňovým rájům. Moderní Evropa totiž nepotřebuje nějaké daňové ráje. Moderní Evropa potřebuje vysokou daňovou zátěž, aby bylo na všechny ty akční a operační programy a na všechnu bohulibou činnost jako je aktivní podpora genderové rovnosti nebo harmonizace trhu s uprchlíky. V daňovém pekle logicky nikdo nechce být, a když má možnost, uniká. Přišel na to už dávno americký ekonom Arthur Laffer. Nesvobodné režimy musí přísně střežit své hranice, aby jim neprchali nespokojení občané. Nesvobodné ekonomiky to musí dělat zrovna tak.
Na spadnutí je tak další globální válka. Mám důvody se domnívat, že si v ní nikdo nijak nepomůže, tak jako si nepomohla Francie milionářskou daní. Tato válka nemůže skončit jinak, než že se zúčastněné státy vítězoslavně uregulují k ekonomické smrti. Přál bych si, aby Česká Republika zůstala stranou a raději se sama stala svobodným ostrovem nízkých daní uprostřed Evropy.
