Město nesmí podnikat

Strana Zelených představila novou vizi pro budoucí rozvoj Prahy. Hlavní město má podle nich spasit kariéra developera. Pražané, bděte!

„Hospodaření kavárny Kafe v galerii je těžce ztrátové“, „Přes devět tisíc korun denně prodělával provoz restaurace v rumburském kulturním domě Střelnice“, „Vybrané vstupné na chod vodního centra stačit nebude“, a takové titulky by mohly pokračovat. Mají společného jmenovatele – obecní peníze vložené do snahy suplovat trh v odvětví, které veřejné správě zjevně nepřísluší. Tato zkušenost je zcela univerzální. Nikdy to nedopadne dobře.

Přesto se o to politici pokouší znovu a znovu. Se svou vizí nyní přichází i předseda Strany zelených a pražský zastupitel Matěj Stropnický:

„Město musí začít podnikat. […] samo musí jako veřejná korporace začít podnikat a v pravém slova smyslu investovat, tedy kupovat, budovat a provozovat také to, co mu přinese zisk. Na prvním místě se město musí stát znovu developerem.“

Musí se nechat, mladý pán není žádný troškař. Oproti jeho geniálnímu nápadu jsou všechny výše uvedené příklady nepovedených městských investic pouhou směšnou provinční hudlařinou. Řídit Prahu jako stavební firmu, to by byl zcela nový level. Dovedete si vůbec představit, kolik milionů, či spíše miliard, by přitom vyletělo komínem (a zapadlo do zainteresovaných kapes)?

Stropnický se zaklíná nízkopříjmovými osobami, které údajně nedosáhnou na běžné bydlení a musí jim proto pomoct město. Má přitom svéráznou představu o správném fungování realitního trhu:

„Městské byty totiž na trhu s nemovitostmi mohou sehrát zásadní blahodárnou roli: jejich dostupnost stlačí ceny soukromých realit níž, čímž je přiblíží více lidem, takže část neuspokojené poptávky po bydlení nakonec stejně připadne trhu, ano, s nižší marží.“

Praha by tak své občany okradla hned třikrát. Poprvé, když alokuje finanční prostředky na výstavbu nových bytů, místo aby je dala do výstavby a obnovy dopravní infrastruktury, veřejného pořádku, školek, sportu, zdravotnictví, péče o seniory či dalších služeb obyvatelům. Podruhé, až se – zcela nevyhnutelně – zjistí, že realizované projekty byly nesmyslně předražené (a když se zadaří, tak i ostudně nekvalitní). A potřetí ve chvíli, když se majitelům stávajících nemovitostí kvůli nekalé veřejné konkurenci sníží bez náhrady cena jejich majetku.

Ve vynikajícím románu Atlasova vzpoura říká jeden z hlavních protagonistů svému bratrovi, který se u něj domáhá práce, na kterou má údajně přirozený nárok: „Tak běž, a utrhni si ji ze stromu, na kterém podle tebe roste.“ S nemovitostmi je to úplně stejné. Aby vznikly, je nutné do nich investovat peníze a práci produktivních lidí. Těmto lidem stát ustavičně hází klacky pod nohy a přitom stále nemá dost, stále je připraven ztrpčovat jim život ještě víc a brát si od nich ještě víc. S jídlem totiž roste chuť.

Nejsem schopen rozhodnout, zda je Stropnického fantasmagorická vize budoucího vývoje Prahy vedená upřímným, byť naivním altruismem, nebo zda už teď jedná s chladnou vypočítavostí ve skrytém žoldu někoho, kdo se na developerském dobrodružství hlavního města chystá velmi dobře vydělat. Každopádně je to třeba zarazit dřív, než se jeho plány dají do pohybu. Město podnikat nemá a nesmí.