Jak (ne)zemřela spravedlnost v ČR

Blíží se páté výročí amnestie Václava Klause a také se blíží prezidentské volby. Nedávno ho nakousli dva kandidáti Michal Horáček a Jiří Drahoš a přiměli mě reagovat.

Předevčírem se vinou „trapného nedorozumění“ ukázala legrační věc, totiž že myšlenky některých prezidentských kandidátů od sebe navzájem opisují týmy externích kreativců. Horší je, o jaké myšlenky jde. Drahošův od Horáčka okopírovaný status se týkal nechvalně proslulé amnestie Václava Klause z roku 2013. Prý šlo o „jednu z největších pohrom, které nás po revoluci postihly“, jež „podryla důvěru lidí v právní stát“.

Za ostatní jistě mluvit nemůžu, ale mou důvěru v právní stát mnohem víc podrývá, když se vesele manipuluje z fakty a fabuluje tak dlouho, až to přebírají i prezidentští kandidáti a většina národa se spravedlivě rozhořčí něčemu, co vůbec není pravda. To je přesně příklad této amnestie.

Skoro každý vám sice řekne, jaká to byla pohroma a jak ztratil víru v právo, ale vsadím se, že ve skutečnosti většina lidí vůbec netuší, jak byla vlastně postavená a kdo všechno prezidentskou milost dostal nebo nedostal. Papouškují po ostatních, že osvobodila tuneláře, zloděje, násilníky a dokonce i vrahy, ačkoliv je to úplný nesmysl. Jak to tedy tenkrát bylo? Kompletní text je k dispozici zde.

Byly prominuty tresty vězení nebo jejich zbytky nepřevyšující jeden rok (ve vymezených případech méně závažné nenásilné kriminality podmíněně prominuty až do výše 2 let, speciálně se navíc ještě větší benevolence dostalo starším vězňům přes 70 resp. 75 let). To znamená zejména neplacení alimentů, maření výkonu úředního rozhodnutí, drobné čorky a u menšího množství trestanců cosi jako předčasné propuštění „za dobré chování“. Všichni takto omilostnění by stejně nejpozději do 31. prosince 2013 byli venku. Celkem to bylo asi 6500 lidí ve výkonu trestu a dvakrát tolik dalších, kteří teprve na nástup do vězení čekali. Tohle je docela zajímavé zjištění – na nástup do vězení se u nás stojí fronta a v jeden okamžik je víc lidí na svobodě před výkonem trestu než těch, kteří si jej v obdobné výši odpykávají.

Média se tehdy snažila pořádat hon na případy děsivých zločinců, kvůli Klausovi volných, kteří začali hromadně páchat kriminalitu a houfně se vracet zpátky za mříže. Za první měsíc jich bylo hrozivých 78, pak už se to zřejmě přestalo sledovat. Přitom je třeba si uvědomit, že někteří lidé prostě jsou v vězení pečení vaření a skoro bych si tipnul, že běžná fluktuace těch, kterým trest skončí standardní cestou a během pár týdnů či měsíců jsou zpátky, je stejná nebo i vyšší. Praktickou komplikací bylo, že zhruba dvě tisícovky drogově závislých, kteří mají ve věznicích zajištěný servis substituční léčby, se najednou ocitlo na ulici a dočasně zahltilo terénní pomocná centra. Také se tisíce lidí naráz zaregistrovaly na úřadech práce a o něco vzrostla nezaměstnanost. Tolik k běsnému řádění omilostněných zločinců.

Krom toho byly prominuty podmíněné tresty nebo jejich zbytky do dvou let (u osob starších 70 let všechny), obecně prospěšné práce a domácí vězení. To se týkalo dobře 90 tisíc lidí, ale vcelku to asi nikoho nezajímalo, protože podmínky jsou vlastně jen takovým „ty, ty, ty“ a výzvou, aby se dotyčný choval slušně, pokud nechce jít bručet doopravdy. Ano, byli mezi nimi zrovna i některé známé tváře jako Dara Rolins za dopravní nehodu s následkem smrti nebo vybržďovač z D1 Tripišovský, to však těžko může být vina Klause.

Klíčovou pasáží byl zato článek o zastavení trestních stíhání, které se táhnou déle než 8 let a přitom maximální sazba, kterou je možné za daný čin uložit, je 10 let. Druhá část věty je velmi zásadní informace, protože to předem vylučuje vraždy, organizovaný zločin či zvlášť závažnou hospodářskou kriminalitu, kde jsou maximální sazby vyšší. Pokud tam nějaký „závažný“ případ spadl, ptejte se justice, proč za něj hrozil pouze trest nižší než 10 let? Také bylo v textu explicitně stanoveno, že pokud bylo řízení přerušeno kvůli útěku podezřelého do zahraničí, tak se tento čas do oněch 8 let nezahrnuje, ačkoliv médii proběhlo opačné tvrzení, že před spravedlností stačilo na pár let zmizet a po vyhlášení amnestie se vesele vrátit. Vesměs tak šlo o případy, kdy byli lidé dlouhé roky taháni tam a zpátky po soudech a čekali na konečný verdikt. Samozřejmě přitom oni a jejich advokáti podnikali všechny možné kroky, aby případný pro ně nepříznivý verdikt odvrátili, to je vlastnost obhajoby v soudním procesu. Pořád je chyba a ostuda české justice, že nedokáže případ za tak dlouhou dobu zprocesovat. Pokud byla vina „jasná“, měly být kauzy dávno uzavřeny. Místo toho soudy hrály ping pong, vracely si případy několikrát tam a zpět a „spravedlnosti“ se nikdo nedočkal celé roky.

Samozřejmě bylo všechno těsně před vyřešením a happy endem, když přišel démon Klaus a 265 těchto justičních hrátek ukončil. Většinou šlo o v podstatě anonymní záležitosti, podařilo se však najít asi patnáct mediálně vděčných kauz, jejichž protagonisté si omilostnění na Hradě zaručeně objednali sobě na míru.

A mohl začít mediální cirkus, lidé mohli začít ztrácet víru ve spravedlnost, učitelé sundávat portréty prezidenta ve třídách, novináři hledat autora (viníka) a politici se předhánět v siláckých prohlášeních. Senát dokonce neváhal poměrem 38:30 zneužít ústavní insititut impeachmentu. Jejich legrácky jim však vzápětí zarazil Ústavní soud, kde se naštěstí drží zbytky zdravého rozumu, protože Klausovi  mezitím skončil mandát a tudíž nemohl republiku nadále velezrazovat. Takové kousky, vážení kandidáti na prezidenta v roce 2018, doopravdy podrývají mou důvěru v právní stát. A doufám, že se to už nikdy nebude opakovat.

S postupujícím časem se ostří zájmu přirozeně otupilo, takže se už jen příležitostně vedou spory o institut amnestie jako takový. Část lidí by ho ráda z ústavního pořádku vyřadila jako historický anachronismus, který alespoň v jedné věci vrací prezidenta do role absolutistického vládce nad životy svých poddaných. Hlavní  argument zní, že je to nespravedlivé, proč ji má někdo dostat a jiný ne? Což je pravda, ale to je zkrátka inherentní vlastnost amnestie, nezáleží už tak na tom, kdo ji udělí a komu.

Přiznám se, že na to nemám jednoznačný názor. Spíše se mi obraz prezidenta, jakožto morální ikony, která má možnost blahosklonně prominout trest a přitom ji okatě nezneužívá, líbí, ale otázkou je, kdy a jestli vůbec dokážeme v přímé volbě takového prezidenta vygenerovat? To je však trochu jiná debata. Spíše bych si přál, aby už nebylo nikdy možné ukočit vleklé kauzy zásahem deus ex machina, protože prostě žádné takové nebudou, jelikož justice pracuje efektivně a dobře. To je úkol možná i pro příštího prezidenta, ale hlavně pro budoucí vlády.